První den jsem byl jedním z těch, kteří vyrazili na krajský přebor Ústeckého kraje na klasické dvoumetrové trati, který byl pořádán jako součást nedalekého konkurenčního soustředění AFK, ELB, ETE a BKA. Druhý den následovaly další dva tréningy na dvoumetru a to už se pak každý musel těšit na nějakou tu osmdesátku. Zpětně toto počáteční přesycení dvoumetrem hodnotím pozitivně, jednak proto, že jsme si to odbyli už na začátku, ještě s dostatkem nadšení a energie, ale také proto, že mě to donutilo se skutečně ponořit do této technicky obtížnější disciplíny a neodbývat to jako něco, čemu se můžu pomocí jakési síly popření vyhnout.
Jako krásný výkon bych hodnotil to, že jsme po celý týden každý den dodrželi plán jednoho dopoledního a jednoho odpoledního tréningu (vyjma čtvrtečního celodňáku) a to i přes to že dva dny lehce poprchávalo. Pouze ke konci bylo k odlehčení zařazeno do plánu několik kratších a rychlejších závodů.

Při štafetách se mi příliš nevydařil můj původní plán běžet trochu volněji a tím si odpočinout. Díky silné soutěžní atmosféře jsem stále přidával na tempu a v cíli už jsem stejně jako všichni kolem vůbec nemohl popadnout dech.

Vlastně podobně tomu bylo i na malém masakru. Tam byl mimochodem stanoven nový rekordní čas této discipíny. Přesně si ho nepamatuju, ale bylo to myslím něco přes 7 minut, tedy pod dvě relace, což je čas, který je mi osobně stále velmi vzdálený.

Zato sprint měl serióznější charakter - tam jsme jen v prvním kole museli u několika kontrol odhadovat, jestli jsou postaveny pod skálou a nebo nad ní. Nikdo tedy nevěděl, jestli vezme danou kontrolu pěkně v relaci pod skalou, nebo bude nemile překvapen nutností rychle najít nejvhodnější trasu k vystoupání nad desetimetrovou vertikální pískovcovou stěnu. Jediný, kdo měl s sebou lezecké boty, byl pokud vím Šimon a vlastně nevím, jak hovoří pravidla o možnosti jejich použítí při závodě a ani jak by se vyslovili veteráni tohoto sportu k jejich potenciální užitečnosti. Ale jejich využití by bylo jistě stylové.

Dalším zajímavým tréningem byl cykloorienťák, který dostál evoluce oproti loňskému roku. Zatímco loni byl postaven na třech okruzích s jasně definovanou a jednotnou trasou, tak letos bylo pouze na závodnících, najít správné postupy mezi kontrolami. Vedlo to tak k mnoha úvahám a pozávodním diskusím o tom, kdy se měla zvolit delší trasa po asfaltu a kdy by byla lepší kratší trasa po písku nebo mezi kořeny a padlými větvemi.

Čtvrteční, jaksi odpočinkový, celodenní výlet nás rozdělil do čtyř skupin, jejichž osudy se jako obvykle na trase různými způsoby proplétaly. Tři skupiny jely na kolech a skupina, jíž jsem byl součástí, zvolila pěší trasu po stopách nejmenších cyklistů. Prostě jsme normálně okopírovalu trasu, kterou pečlivě pro děti naplánovala Pája a velmi se nám to líbilo. S touto skupinou jsme se potkali na hradě Kost a také pak dále na rozhledně Čížovka. Z jejího vrcholu bylo vidět na hrad Trosky a také na vrch Vyskeř s kaplí svaté Anny, přes který měla cestu jedna z ambicióznějších cyklistických skupin. Dlouho jsem pečlivě upíral zrak na okolí Vyskeře a myslím si, že jsem v její blízkosti skutečně viděl něco, co vypadalo jako menší skupina cyklistů.

Po celodenním výletu jsme se sešli u táboráku při opékání špekáčků, které až do noci doprovázeli zúčastnění hráči na strunné nástroje. Celkem se u ohně sešly dvě westernové kytary (Jirka a Pavel), jedna dvanáctistrunná kytara (Pája) a jedna mandolína (Tomáš).

Na závěr bych řekl jen, že vidím v našich sportovcích velký potenciál pro podzimní závody a další sezóny.

autor článku: Košík