Po rychlém vybalení lyží vyrážíme do chladného terénu a chvátáme přes pláň k lesu. Pátráme v bílé prázdnotě po správném směru. Jdeme trpělivě krok za krokem. Vítr, který rychle uhání po pláni, se o nás jen letmo opře než přeletí horizont a odlétne pryč. Doufáme, že nám budou stačit síly a teplo na celý výlet. Pálení větru na tváři nás na nás naléhá, že nemáme zpomalovat.

Překračujeme hranici lesa. Vítr tady utichá a jde se lépe. Je klid a začíná nám být i teplo. I přesto stále pociťujeme, že nás vánice na pláni za hranicemi lesa stále pevně odděluje od domova. Víme, že jí jednou budeme muset zase překročit.

Po rovné lesní stopě, která je jen místy zavátá prašným sněhem přilétajícím z rozbouřené pláně, přicházíme k dřevěnému turistickému altánku. Fotíme fotky a posíláme je přes internet. Tento krátký kontakt se světem mimo vánici nám zvedá náladu.
Následkem Kubíkova náhlého šíleného běsnění utrpěla Johanka bolestivou ránu do nohy. Během rychlé svačiny padá rozhodnutí, že se otočíme zpátky.

Vracíme se pomalu zpátky lesní cestou. Hranice lesa se blíží a my přemýšlíme, jak bezpečně trefit k parkovišti. Přes pláň jdeme nejdříve o něco delší trasou podél lesa, dokud nenarazíme na zřetelnou cestou, po níž se vydáváme zpátky na parkoviště.

Rozmrazujeme auta. Připravujeme odjezd. Smějeme se a vtipkujeme. Sjíždíme auty dolů. Už se můžeme uvolnit.

Kapitola druhá: Intriky v srdci Citadely

Nebyl jsem si jistý, jestli chci odhalit své záměry předčasně. Jednalo se ale o nejvyšší záležitosti Citadely. Musel jsem postupovat opatrně.

Vstoupil jsem do velké místnosti s krbem, do kterého někdo před chvílí naložil pořádnou zásobu dřeva. Dřevěné trámy vrhaly stíny, které vesele poskakovaly po zdech kamenné místnosti.

U krbu seděla Johanka z Pardubic.

“Díky, že jsi mě přijala. Chtěl bych probrat záležitosti kolem nového hráče v Citadele, Kubíka.”, řekl jsem.

“Sledovala jsem ho.”, řekla Johanka s obtížně čitelným výrazem, “Působí velmi ambiciózně a mohlo by se ukázat, že je i velmi talentovaný.”.

“Asi sis také všimla, že právě postavil nový cechovní dům ve východní čtvrti města. Mohl by se stát základem pro jeho rychlý finanční rozvoj. Naštěstí budu ale mít příležitost velmi brzy najmout žoldnéře, aby ho srovnali se zemí. Bude mě to ale stát hodně finančních prostředků a budu tedy poněkud zranitelný.”

Pořád jsem si nebyl zcela jistý, jestli je rozumné jí svěřovat můj plán. Měla ale jakýsi osobitý smysl pro čest a proto jsem měl pocit, že s přímým přístupem budu mít největší šanci vyjednat alespoň rozumný kompromis a zachovat tak delikátní rovnováhu sil v Citadele. Navíc byla dostatečně schopná na to, aby uměla využít mé slabiny i bez toho, abych jí o tom řekl.

Pokračoval jsem: “Doufám, že mě podpoříš, nebo že alespoň nepůjdeš proti mě.”

Měla stále ten nečitelný výraz, který jsem se marně snažil prohlédnout. “Nebojíš se, že zatímco budeš investovat prostředky do boje s Kubíkem, tak akorát pomůžeš ostatním získat převahu?”, řekla.

“Vypadá to, že ostatní mají podobný názor jako já a nechtějí mezi sebou nikoho nového.”, řekl jsem.

“A co Sir Kubin? Poslední dobou měl dobré vztahy se staviteli. Mohlo by mu to zajistit rozhodující postavení v Citadele.”, řekla.

“Také se toho bojím, ale jít proti němu by bylo příliš riskantní. A nemůžu ani pořád jen čekat.”, řekl jsem.

Neodpověděla.

Rozloučil jsem se a odešel jsem z místnosti s krbem. Nebyl jsem si vlastně jistý, jestli to šlo dobře
nebo ne.

Intriky v Citadele jsou hodně složité a já si byl vědom, že nejsem z těch nejtalentovanějších ani nejambicióznějších, kteří se v tomto prostředí pohybují.

Kapitola třetí: Legenda v krajině pod horami

Vydali jsme se na výpravu do lesů kolem Suchého Dolu. Cílem bylo zjistit vše co bude možné o tajemné a legendární postavě z minulosti tohoto prostého venkova, o Kristině Ringlové.

Začátek trasy nás vedl k vysílači na vrcholu kopce nad Suchým Dolem. Šli jsme jeden za druhým v jedné dlouhé řadě a vyšlapávali jsme si cestu po zasněžené stráni kopce. Jasné počasí u vysílače na vrcholu kopce lemovalo široký výhled na Suchý Důl a malebnou krajinu kolem něj.

Zde jsme se dozvěděli první informace o Kristině a jejím těžkém osudu. Dojalo nás její skromné dětství v zázemí neúplné rodiny, během něhož se Kristina upínala ke své římskokatolické víře a často navštěvovala kapli Panny Marie Lurdské v lese nad Suchým Dolem. Ptali jsme se sami sebe, zda zjevení Panny Marie, které se Kristině ve zdejším lese ukázalo, bylo skutečné a nebo snad bylo jen pouhou iluzí vyvolanou Kristininou vírou a touhou být součástí něčeho důležitého.

Pokračující trasa nás zavedla pod koruny stromů zasněženého lesa. Sníh se tady bořil stejně jako na stráni kopce, ale už jsme si na to zvykli, takže nás to neodrazovalo od cesty mezi napadanými větvemi v lese, po lesní cestě ke studánce podél zmrzlého potoka a poté na stráň dalšího kopce, kde si Eliška roztrhla kalhoty.

Po cestě jsme se dozvěděli o dalších událostech z Kristinina života. Dozvěděli jsme se o tom, jakou pozornost její svědectví o zjevení Panny Marie přilákalo, ale také o nepřátelství ze strany těch, kteří jí nevěřili. Zatajoval se nám dech při barvitém popisu toho, jak se kvůli tomu dokonce poprala s četníky, kteří ji odvedli k výslechu.

Příběh pokračoval smutněji o tom, jak byla Kristina spojena s násilným úmrtím své kamarádky a byla za to uvězněna. Mohli jsme se jen dohadovat o tom, jestli za to nesla Kristina plnou zodpovědnost, zda se jednalo o nešťastnou nehodu, nebo jestli byla zcela nevinná.

Dozvěděli jsme se i některé informace o osamělém životě, který vedla po letech po propuštění z vězení, kdy se až do svého stáří i přes obtíže starala o zdejší kapličku, u které za mládí tak ráda trávila volný čas.

Naše cesta nás nakonec dovedla až do cíle, kterým byla právě ona kaplička. Dlouhé schody vedoucí úzkým kamenitým lesním průchodem ke kapličce nás všechny zadýchala, což umocnilo atmosféru tohoto místa.

Odtud jsme vyrazili rovnou zpátky dolů do chaty v Suchém Dole, stále zamyšlení nad vším tím, co jsme ten den zjistili.

autor článku: Košík